Nikdo z našeho nejbližšího okolí, ani já sám, jsme netušili, že se můj život po padesátce bude točit kolem chalupy, psů a myslivosti. Od 18 let jsem díky svému povolání trávil svůj čas převážně na cestách, v nahrávacích studiích a v koncertních sálech. Volného času bylo málo, a když už nějaký byl, tak mým největším koníčkem byl tenis. Později se přidaly další 3 raketové disciplíny ( ping pong, squash a badminton). Postupně začaly ubývat fyzické síly, výkonnost šla dolů a jednoho dne se po probděné noci vynořila v mé hlavě myšlenka s touhou pořídit si psa….když už máme tu chalupu.
No jo, ale jakého?
V té době jsem věděl, že existuje plemeno jako vlčák, kolie, jezevčík a doga. To byly moje veškeré znalosti o psech. Požádal jsem tedy naši kamarádku ze vsi o radu, jakéže to plemeno je pro nás vhodné. Moje představa byla – pes společník, na sport ke kolu a musí se mi vzhledově líbit. Větší nároky jsem v té době neměl. Dostal jsem několik typů, mezi kterými byl i výmarský ohař. A ten jednoznačně po rodinné poradě vyhrál.
A protože bylo rozhodnuto, spolu s výběrem plemene přišla i rada, že bude lepší fenka. Začali jsme intenzivně štěně shánět. V té době byly v české nabídce pouze 2. Jedna na Zlínsku a druhá v kraji maminky mé manželky. Bylo rozhodnuto, v září 2014 si pojedeme do Kunčic pod Ondřejníkem k paní chovatelce Evě Humpolcové pro štěňátko.
Přivezli jsme si do pražského bytu dvouměsíční šedé miminko, které v ten den změnilo náš život od základu. Začaly první pokusy s výcvikem základní poslušnosti. Učil jsem se já i pes. Oba jsme neuměli vůbec nic. Postupně jsme si na sebe zvykali a po pár měsících se to stalo. Na jedné z procházek se Sára u jakéhosi keře zastavila, zvedla přední nohu a zůstala nehybně stát ve strnulé poloze. Následně jsem se dozvěděl, že vystavuje drobnou zvěř. A tady začala naše společná kynologická cesta výcvikem, výstavami, zkouškami se Sárou i bez ní. Nakonec jsem se přihlásil do mysliveckého kurzu, složil zkoušky z myslivosti, udělal zbrojní průkaz a lovecká kynologie je dodnes mým velkým koníčkem.
A proč název chovatelské stanice Z Koudelíku? Nejsem zastáncem složitých cizokrajných nebo exotických názvů a jmen, která nejdou mnohdy ani vyslovit. A protože bezprostředně za naší chalupou v Rasochách je louka, které se od nepaměti říká Koudelík, tento název mezi ostatními ve výběru zvítězil.
O nás
